Historie

Almanach

A jen o několik let nazpět k dnešku…

Nejsem svitavským rodákem a tudíž ani pamětníkem, abych mohl vzpomínat na roky minulé, to musím přenechat jiným. Sám jsem začal vyučovat na LŠU jako externí učitel hudební nauky, a proto si samozřejmě ještě pamatuji na některé kolegy, kteří se nezapomenutelně zapsali do kulturního povědomí města. Když budu jmenovat alespoň některé, jistě mi vytanou na mysli paní ředitelka Emilie Bečková, Vítězslav Veselý, Milan Pařízek, Miloslav Šos, Zdeněk Vrabec, Milada Sturmová, Boleslav Mucha, Martin Opavský, Jan Nevěčný, Květa Dvořáčková a další. Pamatuji se na ně o to víc, když se setkávám s jejich bývalými žáky, z nichž mnozí jsou výborní muzikanti a hlavně hudbu aktivně provozují.

Pokud bych uvedl několik vět z historie, začal bych prvním zápisem v kronice z roku 1945, kde se mimo jiné píše: "1. září 1945 byla založena Hudební a pěvecká škola. Jako správce školy byla jmenována učitelka Vlasta Slabá a jako druhý učitel Jan Cebák, oba vyučovali hře na klavír. Dne 1. prosince bylo otevřeno další oddělení, obor houslí a dechových nástrojů. Na vypsaný konkurz byl přijat jako učitel těchto oborů Zdeněk Vrabec. Ve školním roce 1945-46 byl celkový stav 80 žáků".

V následujících odstavcích se ale vraťme k dobám nedávným. Bylo to v srpnu 1989, kdy mně paní ředitelka Emilie Bečková s pečlivostí sobě vlastní předala všechny náležitosti týkající s tehdy ještě lidové školy umění. Spolu s pracovnicemi tehdejšího MNV jsme pozvedli číšku na zdar věcí příštích, pak zaklaply dveře a já jsem zůstal ve škole sám s malou dušičkou. Začal jsem si uvědomovat, co všechno nevím, a hlavně pochybovat o tom, že to všechno alespoň trochu zvládnu.

Následující dny a měsíce mi daly i nedaly za pravdu. Poznal jsem, že ve škole je celá řada kolegů, kterým jde o věc, kteří jsou zapálení, pro něž je muzika nebo vůbec kumšt něčím, pro co stojí něco obětovat. Poznal jsem, že někteří jsou báječní kantoři, děti je milují, ale že jakákoli administrativa je pro ně nepřítelem číslo jedna a že je v tomto ohledu nutno trochu přimhouřit oko, neboť se to stokrát vrátí v jejich práci s dětmi, že pro některé je to normální povolání jako každé jiné a že to, co za to dostanou, bude jen na sotva průměrné žití. Poznal jsem, jaká je hrůza, když ředitel školy dostane pod správu polorozpadající se budovy, v kterých byla škola tehdy situována. V období dešťů jsme na půdě školy posunovali různé vaničky a umyvadla podle toho, který otvor ve střeše zrovna nejvíce propouštěl vodu. Topení bylo kapitolou z oblasti neuvěřitelných příběhů. Kotel připomínal bez nadsázky jakýsi pekelný stroj z Verneova románu. Když se po velkém úsilí rozčoudil, kouř obvykle neproudil směrem do komína, ale zásadně po škole, takže jsme se museli často hledat. Z hlediska řízení školy a vůbec komunikace mezi pracovníky působilo problémy, že vyučování probíhalo ve třech budovách ve Svitavách.

Vzpomíná se na to hezky, ale v okamžiku přítomnosti to stojí velké nervy. Po sametové revoluci se naskytla možnost získat důstojnější budovu na nynější ulici T. G. Masaryka. Po dlouhých jednáních, která byla často na ostří nože, neboť zájemců bylo více, připadla díky rozhodnutí Městského úřadu základní umělecké škole přístavba bývalého OVKSČ. Budova byla ve stadiu hrubé stavby, a tak plánované garáže a kanceláře se přestavovaly na učebny, šatny, sály a další zařízení nutná pro chod školy. Ke konci roku l990 byla škola zdárně dokončena a nastalo obrovské martýrium se stěhováním. Přestěhovat na 20 klavírů, z nichž je polovina křídel i do 2. patra, není žádná legrace. Asi by se to nepodařilo bez pomoci obětavých rodičů, kteří nám se stěhováním a úklidem pomáhali.

V ZUŠ ve Svitavách a v pobočce v Březové nad Svitavou vyučujeme ve třech oborech. Hudební obor navštěvuje v letošním roce 428 žáků, taneční obor 174 a výtvarný obor 81 žáků.

V hudebním oboru nastal od tradičních nástrojů posun hlavně směrem k dechovým nástrojům, které jsou (hlavně zobcová flétna) cenově dostupnější. Naše nabídka se od roku 1993 zvýšila o výuku varhan, které byly pořízeny pro školu díky pochopení Městského, Okresního a Školského úřadu ve Svitavách. Kromě výuky individuální pracují při škole čtyři pěvecké sbory, několik komorních sdružení a žákovský dechový orchestr, který vystupoval úspěšně i v Německu, Rakousku a Holandsku. Sedm našich žáků studuje v současnosti na konzervatořích, několik dalších studuje hudební a výtvarnou výchovu na Pedagogických fakultách a my doufáme, že se brzy stanou našimi kolegy, neboť o aprobované učitele základních uměleckých škol je velká nouze, vždyť jen 50% absolventů konzervatoří nastoupí na kantorská místa. Buď hledají místa v orchestrech, nebo se zajímají o honorovanější povolání.

Taneční obor zaznamenal v několika posledních letech velký nárůst žáků zřejmě díky modernímu způsobu výuky a ve vyšších ročnících specializaci na scénický tanec, který je ve Svitavách novinkou. Velký ohlas mají akademie taneční oboru, které vždy zaplní velký sál KVK do posledního místa.

Žáci výtvarného oboru se prezentují na nejrůznějších výstavách, jejich práce zdobí chodby školy i Městského úřadu, obesílají řadu soutěží, velký počet absolventů výtvarného oboru pokračuje na školách vyššího typu, ať již jsou to umělecko-průmyslové školy, či pedagogické fakulty.

Hlavním posláním základní umělecké školy je pochopitelně učit děti, vést je k lásce k umění, vychovat z nich kulturní občany, jejichž společenský život není předurčen jen televizní obrazovkou. Ale kromě toho je naše škola spolutvůrcem kulturního života města. Ročně naši žáci a učitelé uskuteční na 90 veřejných vystoupení a výstav. Řada mých kolegů vede různá hudební sdružení, nebo je jejich členy. Prostory školy slouží nejen výuce, ale zkouší zde svitavské dechovky, sbory a několik hudebních zájmových sdružení. Navzájem si vypomáhají žáci školy s bývalými absolventy a vytvářejí to nezaměnitelné kouzlo generační spolupráce prostřednictvím hudby.

A jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? Ze strany našeho zřizovatele, kterým je Městský úřad Svitavy, se nám dostává velkého pochopení a podpory. Poněkud deprimující jsou názory státních orgánů na podporu uměleckého školství, které je považováno za nadstandardní vzdělání a tok finančních prostředků je přiškrcený. Škola dostane na neinvestičních prostředcích od státu prostřednictví Školského úřadu 70% ročního rozpočtu a zbytek musí vybrat na školném, které činí v rámci školy pro rok 1996 765.000,- Kč a v roce 1997 bude činit již 1.000.000,- Kč. Pro sociálně slabší rodiny se stává výše školného faktorem, který jejich dětem neumožní studium na ZUŠ. Osobně to v době nárůstu kriminality a drogově závislých mladých lidí považuji za velmi krátkozraké.

Věřme tomu, že nějaká rozumná novela zjedná nápravu a tradice tohoto unikátního školství se budou zdárně rozvíjet i nadále. Pokud by došlo k přerušení kontinuity, jen velmi těžce by dnešní technokratický svět navazoval na humanitní tradice, které tyto školy vytvářejí. Jako nezlomný optimista doufám, že se jedná o problémy dočasného charakteru a že v příštích padesáti letech vychováme a umělecky vzděláme další generace našich dětí.

Mgr. Karel Sax
ředitel školy

O učitelích a žácích

Už padesát let existuje základní umělecká škola tady ve Svitavách. Jako všude tam, kde města po válce dostala nové obyvatele, pro které založení umělecké školy znamenalo součást zapouštění kořenů. Škola působila, ostatně jako všude, dosti nenápadně, jaksi na okraji zájmu společnosti. Vždyť kromě mimořádně nadaných budoucích profesionálů, ať již hudebníků či výtvarníků, nebo příštích posluchačů pedagogických škol a fakult, nepřipravuje většinu svých dětí přímo k postupu na další školy. Přestože umělecká škola pro mnohé nevede přímo k profesionální praxi, ukazuje malým a mladým jiný možný způsob životní praxe.

Promiňte mi teď, že dál omezím své uvažování jen na hudební obor, protože mám zkušenosti hlavně z výuky hudební. Každý druh umění je něčím specifický směrem ke způsobu vnímání, ale přesto přenos mezi uměleckými druhy existuje a je možné ho uskutečňovat. Proto také patrně budou zkušenosti učitelů výtvarnictví a třeba tance podobné. Myslím, že naše škola by mohla být dětem blízká a milá. Hlavně proto, že zde děti nacházejí úzký kontakt s učitelem, který bývá v našem případě autentickou osobností. Jinak to snad ani při procesu poznávání hudby nemůže být. Učitel odkrývá svoje postoje a emoce, hledá spolu s žákem cestu, která je ta prvá právě jen pro něho. Jeho úsilí a úspěchy hodnotí také individuálně v rámci jeho možností. Odkrývání těchto možností je stálým námětem pro úvahy a prognózy učitele, který o nich také se svým žákem mluví. Vede to dobře ke schopnosti porozumět sám sobě. Je to určitě pro dítě nová, zvláštní zkušenost. A učitel se zde může stát i přítelem.

Hudební dovednost naučit se hrát hudbu přináší mnohé. Hlavně je poznáním nového abstraktního jazyka, ve kterém se už lidé dávno vyjadřují. Je to naše souvislost s nimi. A je to vstup do velkého hudebního světa, ve kterém se už jednou provždy budeme dobře orientovat a ve kterém mnoho krásného zažijeme, což přináší zase novou životní kvalitu. My, kteří jsme se učili hrát na hudební nástroj, jsme pocítili, co je to tvůrčí proces a jak vede k hotovému tvaru. Zjistili jsme, co je to soustředit se na tento tvar (hudební skladbu) právě v jejím čase a vložit do tohoto času míru úsilí, hudební názor a svou touhu osobně se vyjádřit. A vedle toho poskytnout druhým výpověď o nás samých. Myslím, že je to krásný způsob komunikace mezi lidmi. Rozhodně bych přála všem našim dětem, aby si to mohly také zkusit.

Tyto úvahy vám určitě nejlépe a mile doplní vzpomínání našich dřívějších a vážených absolventů různých hudebních oborů. Oslovila jsem je třemi otázkami a jsem velmi ráda a velice děkuji, že našli chuť a čas k těmto návratům.

Blanka Šefrnová

Co pro vás znamená jméno naší školy (HŠ, LŠU, ZUŠ)?
Na co nebo na koho vzpomínáte z doby svého pobytu ve škole nejraději?
Na co vzpomínáte opravdu neradi?

LŠU jsem navštěvovala v letech 1959-1970, tj. asi 11 roků. Po celou dobu byl mým učitelem pan Miloslav Šos, který byl nejen výborným a poctivým učitelem, ale i chápajícím kamarádem, který vyžadoval píli a dobrou přípravu, zároveň však měl pochopení pro dětské chyby a vrtochy. Díky jeho přístupu jsem zůstala žákyní LŠU ještě další tři roky po skončení základní školy.

Mezi hezké zážitky z té doby patří i každoroční zájezdy s panem ředitelem Muchou na opery do Národního, Smetanova a Janáčkova divadla, kam bych se bývala jinak vůbec nedostala.

Pokud vzpomínám na něco nerada, pak to jsou povinné postupové zkoušky, soutěže tvořivosti mládeže a třídní besídky. Trpívala jsem nepředstavitelnou trémou, která působila, že se mi ruce klepaly před vystoupením i po něm a několikrát jsem pečlivě nacvičený program zkazila. Pan učitel Šos mi však nikdy nic nevyčítal, naopak, když to bylo možné, snažil se mě od těchto vystoupení osvobodit.

Jindřiška Sejkorová

Hudební školu jsem navštěvovala v letech 1961-1966. Učila jsem se hrát na akordeon. Nejraději vzpomínám na 1. ročník, kdy jsem patřila do třídy pana učitele Viktora Nováčka. Učil při svém hlavním zaměstnání a do jeho třídy patřil jen malý počet žáků. Dokázal nás však nadchnout pro zvolený nástroj. Ještě dnes si vzpomínám na údiv zkušební komise, kdy při postupových zkouškách byl mezi prvňáčky pana učitele Nováčka a ostatními značný rozdíl.

Ráda také vzpomínám na chvíle strávené v různých souborech, které jsem dobrovolně - povinně navštěvovala.

Nejhoršími okamžiky však byly všechny školní večírky. Na otázku "Co pro mě znamená vaše škola" je asi nejlepší odpovědí to, že již 12 let tuto školu navštěvují moje děti. Přeji si, aby je kromě hry na zvolený nástroj naučila poslouchat každou dobrou hudbu.

Jana Tomšíčková

Hra na housle mě naučila vytrvalosti a "dřině" a také vlastnosti nic předem nevzdávat a cvičit a cvičit a cvičit... A také mi přinesla jistě mnoho krásných a nezapomenutelných okamžiků a zážitků - např. jsem hrála na housle při našem vystoupení během pobytu v Dánsku v mezinárodním táboře míru. Bylo to v třetím největším zábavním parku v Kodani, chodila jsem tehdy do 8. ročníku základní školy.

Samozřejmě nejraději a nejvíce vzpomínám na svoji učitelku hry na housle paní Emilii Bečkovou, která se nám velmi a plně věnovala a brala naši hru a výuku velmi vážně a také samozřejmě přísně. Dokonce v době její mateřské dovolené jsme někteří chodili na hodiny k ní domů a hráli jsme doslova jejímu malému synovi nad postýlkou - a tehdy jsme ještě spíše "škvrzali" - ale paní učitelka nepolevila!

Příprava na besídku koncem školního roku byla vždycky velmi náročná. Pro mě osobně bylo vždycky nejhorší, když jsme psali v hudební nauce "hudební diktát". Pan učitel hrál na klavír neznámou melodii nebo akordy a my jsme vše museli psát v notách. V tom jsem plavala, protože takové nadání jsem neměla a nemám a naučit se to nedalo. Takže pokud se nepodařilo opsat od nadanějších spolužáků, měla jsem smůlu...

MUDr. Ivana Kellnerová-Augustová

ZUŠ, dříve LŠU, v mém životě znamenala velmi mnoho. Nejen že jsem se zde naučil hrát na dva nástroje, příčnou flétnu jako hlavní obor a klavír jako obligátní, ale způsob výuky, který uplatňovali moji učitelé, pomohl k rozvoji citové stránky mojí osobnosti.

Jsem přesvědčen o tom, že právě hudební vzdělání probouzí a prohlubuje vztah k plnění povinností. Než se člověk naučí slušně na něco hrát, je třeba tomuto koníčku, zálibě, povinnosti mnoho obětovat. Ale tato oběť nakonec stojí za to (schopnost relaxace, tvůrčího přístupu, pocit spoluzodpovědnosti, empatie…) A navíc hudba je klíčem do každé společnosti.

Nejraději vzpomínám na pana učitele Vítězslava Veselého, který mi dal velmi mnoho. Byl to velmi dobrý psycholog, uměl to s dětmi a dokázal je správně motivovat. Nejvíce si cením toho, že mi dokázal vštípit větu: "Musím, protože chci", jejíž význam poznávám stále i v mimohudebním životě. Skvělá byla i jeho manželka Milada, u které jsem absolvoval klavír, a navíc byla mojí korepetitorkou.

Velmi rád vzpomínám na souborové hry. V týdnu jsem býval zapojen do hry v komorním tělese (triu), v estrádním orchestru, v dechovém orchestru. Bez nich by etudy, stupnice a hudební nauka byly "suchařinou".

Do LŠU jsem chodil 9 let, absolvoval dva cykly flétny a ať lovím ve své paměti, jak lovím, nenacházím žádný záporný zážitek. Naopak humorných situací bylo víc než dost a rád na tyto roky vzpomínám.

Ing. Otto Vais

Základní umělecká škola ve Svitavách je pevnou a nedílnou součástí života našeho města. Domnívám se, že má vytvořeny velmi dobré podmínky pro svou činnost. Vím, že má díky pedagogickému sboru velmi solidní úroveň a vysoko oceňuji také podíl učitelů školy na rozvoji zvláště hudebního života ve městě.

Pro město Svitavy mělo založení této školy před padesáti lety neobyčejně velký význam. "V hudbě život Čechů" - a proto při hledání české tváře města měla aktivita školy a jejich učitelů nesmazatelné místo.

Kolik mladých lidí bylo kultivováno, kde všude zazněla hudba ve Svitavách a jaké stopy jsou narýsovány v srdcích a duších lidí? Za to vše Vám, vážení přátelé ze Základní umělecké školy, děkuji. Přeji Vám všem radost z práce, vnímavé a talentované žáky. Nám všem přeji další obohacování duchovního života města tak, aby kulturní a obecně duchovní úroveň jeho občanů patřila k dominantním znakům našeho bytí.

Jiří Brýdl
starosta města

Každé významné výročí se stává okamžikem rekapitulací a bilancování. Je jedno, zdali se jedná o výročí osobní nebo nějaké historické události. Je to prostě chvíle, kdy se alespoň na kratičko zastavíme a oživíme si ve vzpomínkách dobré i špatné, okamžiky úspěchů, zklamání, porážek a vítězství.

Ne jinak je tomu i při oslavách založení školy, obzvlášť jde-li o školu, se kterou se setkáváte více jak 35 let. Je to i okamžik, kdy se dokáží vybavit vzpomínky na zápis, na setkání s prvním učitelem, na první veřejné vystoupení, první zkoušky a vůbec, těch mých prvních krůčků bylo na svitavské lidušce velmi mnoho. Těžko se dá posuzovat, zda byly všechny zdařilé, ale jedno vím zcela jistě: Těch zdařilých byla většina a patří za ně dík všem učitelům, kteří se snažili nejen učit, někdy to musela být pořádná fuška, ale dokázali najít ten správný klíč, kterým otevřeli bránu ke společné cestě kouzelným světem hudby a umění. Světem, kde člověk najde pohodu, klid, pohlazení duše a sílu k dalšímu životu.

Snad právě v tyto okamžiky, kdy naše škola prožívá slavnostní chvíle, si uvědomuji, že jsem nikdy nenašel čas a snad ani odvahu poděkovat svým učitelům. Mnozí z nich již nejsou mezi námi, ale stále mi pomáhají a často srovnávám svá rozhodnutí s tím, jak by jednali oni.

Rád vzpomínám na svého prvního učitele klavíru pana Miloslava Šose, pana ředitele Boleslava Muchu, na obětavého přítele pana Milana Pařízka, pana Martina Opavského, paní Emilii Bečkovou, paní Květu Dvořáčkovou a řadu dalších. Dokázali být dobří učitelé, výborní kolegové a přátelé. Řada z nich stála při zrodu tehdejší hudební školy a o tom, že se jim dílo podařilo, svědčí její padesátileté trvání. Padesát let není sice příliš dlouhá doba, ale v životě školy znamená mnoho.

Při své práci se na cestách občas setkávám s bývalými spolužáky ze svitavské ZUŠky a snad při každém rozhovoru se v myšlenkách vracíme do malých učeben a rádi vzpomínáme na společné muzicírování. Bylo to fajn a díky všem za to.

Za padesát let se na ZUŠ změnilo moc. Nová budova, dobré vybavení a změnila se i generace učitelů. Co se však nezměnilo? Duch školy! A to je výborné. Stále se muzicíruje, zpívá, soutěží a co je důležité, učitelé pomáhají dětem hledat klíč ke kouzelné bráně do světa hudby. A to je největší dar našich uměleckých pedagogů nám a všem dalším generacím.

Svědčí o tom nejen výsledky školy, ale i to, že se do ní rádi vracíme.

Přeji všem učitelům a vedení školy úspěchy v práci, radost ze svých žáků, aby vždy dokázali pohladit svým uměním všechny, kteří se s nimi setkávají. Vám moji první učitelé ze srdce děkuji.

PhDr. Richard Šafařík
Česká školní inspekce

Dostal jsem před Vánocemi poštou několik otázek, které se vázaly na svitavskou ZUŠ, měl jsem na ně odpovědět, ale nějak se v tom předvánočním shonu stalo, že se ztratily, takže jenom pár vzpomínek.

Do svitavské hudební školy jsem chodil od svých sedmi do patnácti let dva kilometry třikrát týdně za každého počasí, v zimě, v létě, samozřejmě pěšky. Když se to řekne takhle, vypadá to jako pěkná nuda, ale atmosféra těchto dní, nebo spíše večerů, když jsem se vracel domů, bývala inspirativní… Přítmí zimních večerů, pouliční osvětlení bylo tenkrát velmi špatné a často nesvítilo vůbec. Tma, ve které se nejdříve ozvaly kroky, někdy i ohníček cigarety, které se přibližovaly, prošly kolem a vzdálily se a člověk často ani nevěděl, koho to vlastně minul. A také těch možností - v zimě klouzačky, koulování a brouzdání ve sněhu, různé výzkumné výpravy za poznáním města a jeho zákoutí, nádherné jarní probouzení přírody, potůčky vody v umrzlém sněhu, první kytičky, potom rozkvetlé stromy, vlahé jarní podvečery a konečně tolik očekávané prázdniny.

Rád také vzpomínám na všechny ty, kteří nás zasvěcovali do zákonitostí a tajů muziky - pan učitel Nevěčný, u kterého jsem začínal, M. Opavský a M. Pařízek na hudební nauku, Alice Riegelová, u které jsem končil na klavír, M. Šos, ředitel Mucha a další - moje paměť je bohužel příliš děravá a všechna jména si už nepamatuji-ti všichni přispěli k tomu, že se muzika nestala jenom mým koníčkem, ale dá se říci přímo osudem.

Rád jsem chodil do té klasicistní vily, ve které byla hudební škola umístěna, líbilo se mi zdejší prostředí, mělo v sobě něco přátelského, ale také autoritativního.

Bylo to hezké, rád vzpomínám a přeji všem dalším žákům dobré učitele, radost z dosažených výsledků a především chuť do práce a dobré vzpomínky na dobu strávenou v této škole.

Svým kolegům pak přeji především talentované a pilné žáky s chutí a zápalem poprat se s problémy, které s sebou studium přináší, a kteří by dokázali v muzice víc, než se podařilo nám.

prof. Jiří Peša
zástupce ředitele Konzervatoře v Brně